SLAAC je mechanismus v sítích IPv6, který umožňuje koncovým zařízením (hostitelům) automaticky si nakonfigurovat vlastní IPv6 adresu bez nutnosti centrálního serveru (např. DHCPv6).
Pojem „stateless“ (bezstavový) znamená, že v síti neexistuje žádný prvek (server), který by si udržoval databázi přidělených adres a sledoval, komu která patří.
Proces získání adresy probíhá v několika krocích a využívá protokol NDP (Neighbor Discovery Protocol):
fe80::) na základě své MAC adresy (metoda EUI-64) nebo náhodně.2001:db8:1::/64).| Výhody | Nevýhody |
|---|---|
| Plug-and-play: Zařízení se připojí a funguje bez konfigurace. | Chybějící centrální evidence: Správce sítě nevidí v logu, komu adresu přidělil. |
| Škálovatelnost: Žádná zátěž pro server, adresy si počítají klienti sami. | Omezení DNS: Původní SLAAC neuměl předat adresu DNS serveru (řeší se přes RDNSS v RA nebo bezstavové DHCPv6). |
| Odolnost: Síť funguje, i když vypadne konfigurační server. | Bezpečnost: Bez dodatečných prvků (RA Guard) lze síť snadno podvrhnout falešným RA. |
Existují tři hlavní režimy konfigurace IPv6, které určuje směrovač pomocí příznaků (flagů) v RA zprávách:
Zajímavost: Systém Android dlouhodobě nepodporuje stavové DHCPv6 a striktně vyžaduje SLAAC, což je častý důvod, proč se v podnikových sítích používá kombinace obou metod.