Dynamické typování (Dynamic Typing) je vlastnost programovacího jazyka, při které jsou datové typy proměnných kontrolovány a přiřazovány až během běhu programu (runtime), a nikoliv předem při kompilaci. V dynamicky typovaném jazyce proměnná sama o sobě nemá pevně daný typ – typ nese aktuální hodnota, kterou je proměnná právě naplněna.

V praxi to znamená, že do jedné proměnné můžete v průběhu běhu programu uložit nejdříve celé číslo, pak textový řetězec a nakonec třeba pole, aniž byste museli typ explicitně deklarovat.

# Příklad v Pythonu
cislo = 42          # Proměnná je nyní typu integer
cislo = "Ahoj světa"  # Změna hodnoty na řetězec (string) projde bez chyby

* Výhody: * Rychlejší vývoj a menší množství kódu: Nemusíte složitě definovat datové struktury a typy předem, což zrychluje prototypování. * Větší flexibilita: Snadnější manipulace s daty, která mění svou strukturu za běhu (např. JSON odpovědi z API). * Nevýhody: * Pozdní odhalení chyb: Chybu typu (např. sčítání textu a čísla) odhalí interpreter až ve chvíli, kdy k danému řádku kódu za běhu skutečně dojde. * Horší nástroje (Tooling): Vývojová prostředí (IDE) mají horší možnost našeptávání kódu (autocomplete) a refaktoringu, protože přesně nevědí, jaký typ bude v proměnné uložen.

Dynamické typování je typické pro skriptovací jazyky a technologie často používané ve webovém vývoji a analýze dat:

Tip: Pojem „dynamické typování“ se často zaměňuje se „slabým typováním“ (Weak Typing). Ačkoliv spolu úzce souvisí, dynamické určuje kdy se typ kontroluje (za běhu), zatímco slabé určuje, jak moc je jazyk přísný při automatickém převodu typů (např. sčítání čísla a textu).