Filesystem funguje jako prostředník mezi fyzickým úložištěm a uživatelem. Zajišťuje, aby data byla uložena v logických celcích nazývaných soubory a uspořádána do hierarchické struktury adresářů (složek).

Kromě samotného obsahu souborů ukládá systém také metadata – informace o souboru, jako je jeho název, velikost, čas vytvoření, vlastník a přístupová práva.

Fyzický disk je rozdělen na malé bloky (sektory). Filesystem tyto bloky spravuje pomocí tabulek, které mapují názvy souborů na konkrétní bloky na disku.

• Žurnálování (Journaling): Moderní systémy (jako NTFS nebo ext4) si zapisují plánované změny do speciálního deníku (žurnálu). Pokud dojde k výpadku proudu, systém díky žurnálu po startu rychle opraví chyby a předejde ztrátě dat.
• Fragmentace: Nastává, když je soubor uložen v nesousedících blocích po celém disku. To zpomaluje mechanické pevné disky (HDD), protože hlavička musí přejíždět z místa na místo.
• Tabulka alokace souborů: Seznam, který říká: „Soubor 'dovolená.jpg' začíná v bloku 500 a pokračuje v bloku 820.“

Každý operační systém upřednostňuje jiné formáty:

Způsob, jakým uživatel vidí strukturu souborů, se liší:

• Windows (Písmena jednotek): Každý oddíl disku má své písmeno (C:\, D:\). Cesta k souboru vypadá takto: C:\Users\Jan\Dokumenty\info.txt.
• Unix/Linux (Root): Neexistují písmena disků. Vše začíná v kořenovém adresáři (/). Externí disky se „připojují“ (mountují) do složek. Cesta vypadá takto: /home/jan/dokumenty/info.txt.

• NFS / SMB: Umožňují přistupovat k souborům na jiném počítači v síti, jako by byly na vašem vlastním disku (síťové sdílení).
• ISO 9660: Standard pro optické disky (CD/DVD).
• Procfs / Sysfs: Speciální „virtuální“ systémy v Linuxu, které neexistují na disku, ale slouží ke komunikaci s jádrem systému (jádro přes ně zobrazuje informace o hardwaru).

Související pojmy: Root, Partition (Oddíl), Formátování, Metadata, NTFS, ext4, RAID, SSD.