stdin je standardní komunikační kanál, přes který proces přijímá data. V technické dokumentaci a programování se mu přiřazuje tzv. deskriptor souboru (file descriptor) s hodnotou 0.

V závislosti na tom, jak program spustíte, může být zdrojem pro stdin:

• Klávesnice: Výchozí stav. Program čeká, až uživatel něco napíše a stiskne Enter.
• Soubor: Pomocí přesměrování (znaku <) lze obsahu souboru „vnutit“ programu jako vstup.
• Jiný program: Pomocí pipeline (znaku |) se výstup jednoho programu stane standardním vstupem druhého.

stdin nikdy nefunguje osamoceně, je součástí trojice proudů:

Místo psaní na klávesnici pošleme soubor do programu:

• sort < seznam_jmen.txt

Tímto způsobem program sort přečte obsah souboru přes svůj stdin, seřadí ho a vypíše na obrazovku.

Toto je základní kámen linuxové filozofie:

• cat data.txt | grep „Praha“

Zde výstup příkazu cat teče do stdin příkazu grep.

Téměř každý programovací jazyk má zabudovanou cestu, jak číst ze stdin:

• Python: input() nebo sys.stdin.read()
• C: scanf() nebo fgets(stdin, …)
• Java: System.in

Tato abstrakce je velmi mocná, protože programátor nemusí řešit, jestli data píše člověk na klávesnici, nebo jestli přicházejí z gigabajtového logovacího souboru přes rouru.

Když program čte ze stdin (např. v terminálu), potřebuje vědět, kdy data končí. K tomu slouží znak EOF (End Of File).

• V Linuxu/macOS se posílá zkratkou Ctrl+D.
• Ve Windows se v příkazové řádce používá Ctrl+Z.

Zajímavost: Mnoho začátečníků se snaží v interaktivních programech zadat heslo přes stdin pomocí echo „heslo“ | program. To však může být nebezpečné, protože heslo zůstane v historii příkazů. Bezpečnější programy proto pro hesla často stdin obcházejí a čtou přímo z terminálu, aby zabránily nechtěnému přesměrování.

Zpět na Linux